Přežívám kosu na známém místě: Tam Coc

vietnamská měna: Dong

1 000 VND = cca 1 Kč 🙂


Pokud jste začali číst až tady a chcete vědět, co předcházelo, přečtěte si první blog o cestě přes Bangkok až do vietnamské díry jménem Co To island a navazující blog o tom, jak jsem si vzápětí plnohodnotně spravil chuť v přístavu Cai Rong, části slavné Halong Bay, kam turisté skoro nikdy nejezdí.

21.2.

Vstávám brzy, autobusy mají jet v 5 a v 6 ráno. Od jedné paní jsem si nechal na rub kopie pasu nakreslit plánek, jak se dostat do Ninh Binh. S ním jsem pak zašel za dalšími dvěma lidmi, kteří mi jakžtakž rozuměli. Ranní autobusy by mě měly odvézt 11 km na stanici autobusu, pak 1,2 km pěšky nebo tágem na další zastávku a odtud pojedu až do Ninh Binh.

Budík mě ale neprobudil a z postele mě vytáhly vnitřní hodiny, takže už jsem nestíhal ranní polívku. Pro jistotu jsem plánek ukázal ještě majiteli hotelu. Jojo, kýve hlavou. Snad je to správně.

Čekám v přístavu v místě 50 m od hotelu, kde jsem viděl stávat autobusy. Už je šest. Šest pět… Šest deset… Začínám pochybovat. Kolem nikdo další čekající… Po dvaceti minutách přijde Vietnamec a že kam. Ninh Binh, ukazuju plánek a vietnamsky napsané slovo „autobus“. Ne ne, vrtí hlavou a ukazuje, že to jezdí 2 km tímhle směrem… Do prčic. Tak nic. Mám celej den, nějak se tam dostanu. Jde se na poslední polívku do hotelu…

Pak majiteli ukazuju, že se potřebuju dostat na tuhle zastávku autobusu do Ninh Binh. Taxi, říká. Vrtím hlavou. Expensive. Motorbike. Kolik by to mělo asi stát? ukazuju „tititi“. Vyndává z peněženky 60 000. No, co se dá dělat. Ukazuje, že prý mi to domluví, a mává na morbikáře. Chvilku se baví a ten mi ukazuje padesátku. Jo, prima, bude to levnější… Těžkej bágl tradičně posadím mezi řidiče a řidítka a sedám za něj.

Vyloží mě na rušné ulici u značky autobusu, už tam stojí dva lidi. Je to těsně za zatáčkou, kolem jezdí auta i motorky a jeden autobus za druhým. Městské i dálkové. Většinou jenom přibrzdí, cestující naskočí a jede se dál. Doufám, že tohle nebudou chtít po mně, už neskáču a to ani bez těžkého báglu. Ale zatím na mě vždycky brali ohledy, dokonce mají občas snahu mě podpírat do schodů a přes lávku z lodi po příjezdu z Co To bych bez jednoho Vietnamce z každé strany vůbec nedal.

Už třetí bus do Hanoje a mezitím pět dalších jinam, do Ninh Binh ani jeden. Netuším, jak dlouho tu budu čekat. Naději mi ale dává to, že jezdí jeden za druhým…

Po půlhodině je tady. Házíme bágl dolů, nasedám, rozjede se… A sakra. Spací autobus. To nemám rád. No ale co, šprajcovat se nebudu, kdovíjak dlouho bych čekal na další a může být znovu spací, nějak to přežiju. Aspoň odmítám lůžko, kam mě směrují a jdu až dozadu na pětilůžkové letiště, kde si můžu aspoň protáhnout své podstatně delší nohy, než s jakými počítali vietnamští soudruzi projektanti. Ještě že je skoro prázdný.

Tyhle dlouhé přesuny absolvuju nejradši ráno a vůbec nepiju, dokud nejsme v cíli. Jinak bych skoro šest hodin cesty bez zastávky na záchod zcela určitě nedal, a netoužím stavět plný bus kvůli své potřebě někde v polích. Autobus cestou nabírá lidi a za dvě hodiny je skoro plný. Ležím vzadu, na klíně noťas a pracuju. To byste nevěřili, kolik se dá za šest hodin bez vyrušování a přestávek udělat práce…

V Ninh Binh mě vyhazují na jakési silnici na kraji města a pokračují dál. Už tu číhá taxikář a dva motorkáři. A že kam? Tam Coc, Long hotel, povídám. How much? Sedmdesát. Hmm… Krčím rameny váhavě a nejdřív se jdu zabalit, vypnout narychlo zaklapnutý noťas a rozmyslet si to. Blbé je, že nevím přesně kde jsem, takže ani jaká cena je správná… Váhání vadí každému, kdo chce mít kšeft jistej. Tak prej padesát. OK. Levněji to stoprocentně neseženu. Ukazuju mu, ať mi dá pět minut, že se musím zabalit.

Je tu celkem pařák, skoro si to nezadá s thajskou „prádelnou“. Kdyby to tak vydrželo ještě aspoň den…

Na recepci hotelu jsem to ukecal z deseti na osm bez snídaně, níž to nešlo. To je tím, že jsem sám. Loni jsme byli tři a měli to dohromady za 15 dolarů, přitom měl Koťátko vlastní single pokoj. Aspoň že se tu dá platit kartou, konečně využívám novou kartu Revolut, kterou mi bankomaty všude odmítly.

Užívám si po přesunu horkou sprchu a jdu se podívat po vsi, co se od loňska změnilo.

 

22.2.

Je pořád pěkně, docela pařák, takže si druhý den po poledni půjčuju motorku a popaměti vyrážím směr Hoa Lu a další chrámy. I když jsme to jeli loni taxíkem, mám celkem dobrý orientační smysl a trefuju to napoprvé. Prvně zastavuju, když ze silnice zahlédnu nějaké pestré malé historické budovy v polích…

A tak to jde celý den. Mašina je mé přibližovadlo, spojnice mezi místy s potravou pro můj foťák. Mám to s ní jako s kanoí. Největší problémy mám, než se rozjedu a když stavím a vysedám. Jakmile jedu, jako bych ani nebyl po mrtvici. Pak už jsem jen neřidič a to tady moc nevadí. Předpisy buď nejsou, nebo je nikdo nezná. Jediné pravidlo je „snaž se nikoho nenabourat“. Silnice jsou často velkolepě široké a Vietnamci nejsou žádní závodníci. I pro ně je to jen přibližovadlo.

Objel jsem pár pamětihodností a skalních chrámů, víc poví fotky. Jezdil jsem nazdařbůh a od Hoa Lu dál jsem nikdy nebyl. Mezi skalami se silnice točí, takže bez kompasu nebo místní znalosti není šance se orientovat. Mapy ve Vietnamu moc neexistují. Spoléhal jsem prostě na to, že to odhadem včas otočím a na Tam Coc se nechám nasměrovat.

Projížděl jsem místy liduprázdnými i vesnicemi zapadlými mezi skalami, kudy snad ještě žádný bělásek nejel. V jedné takové jsem zahlédl mezi dvěma skalami velikánskou bránu a zamířil k ní. Najednou na mě někdo pokřikuje. Na to jsem zvyklý, to se děje pořád, ale tentokrát to není „helou!“ a nějaký Vietnamec na staré herce mě předjíždí a zastavuje přede mnou. Tak brzdím taky. Co mi asi chce?

Že prej tudy ne. Že to mám otočit. Proč? Chci si udělat fotku. Ne, ne. Vrtí hlavou. Umouněnec sahá do kapsy a ze staré šrajtofle vysypává dva modré nárameníky s frčkami a ukazuje mi je. Asi polda. Sakra. No nic, prát se s ním nebudu, a otáčím to. Odjíždím a nadávám. Nemám rád, když mi přikazuje umouněnej prcek. Ale jsem v komunistický zemi. Pozor na ně, na hajzly. Pamatuju si ty šmejdy od nás z domova. Ještě jsem je zažil. Dnes už nejsou moc nebezpeční, ale tady jsou pořád u moci.

Celé odpoledne jsem jel, kam mě rozmar vedl, a když jsem to konečně otočil, slunce padalo pomalu k obzoru. Postupně jsem přidával, a ještě že tak. Domů jsem to měl snad čtyřicet kiláků. Párkrát jsem u někoho zastavil nebo přibrzdil a křikl: Sin čáo. Tam Coc? Vždycky mávli rukou správným směrem a jel jsem dál. Ke konci už jsem musel sundat sluneční brýle, abych vůbec viděl na cestu. Světlo nesvítilo, nebo jsem cvakal špatným vypínačem. Ale nesvítil skoro nikdo. Byl jsem rád, že jsem dojel ve zdraví a s ulehčením jsem vrátil motorku půl hodiny před deadline.

 

23.2. (+ 24. a 25.3.)

Druhý den už přišlo předpovězené chladno a sychravo, ale ještě jsem neměl prozkoumanou část na druhou stranu od Tam Coc, takže jsem si mašinu půjčil znovu. Mrchy, museli zbývající benzín odsát, protože jsem neujel ani 200 m a mašina škytla a usnula. Naštěstí žádné neštěstí, do minuty jel kolem taxík, dojel jsem si k nebližší pumpě pro petku a stálo to 42 000 navíc.

Pak jsem se vydal na druhou stranu, než jsem zatím vždycky z Tam Coc jezdil. Cestou mě pobavily chyby ve vietnamskou angličtinou popsaných vývěsních štítech restaurací. Někde se Fast Food změnil na Fasst Food, Fash Food (fašistické jídlo?) a na jednom štítu byla dokonce „rychlá noha“ – Fast Foot 🙂

Ani ne po třech kilometrech cesta končila, ale na konci byl nějaký areál s historickými budovami, tak jsem zaparkoval motorku a šel si ho nafotit. Pro motorky tu měly parking za malou brankou, ale tam jsem odmítl zajet v obavě, že by se mi špatně vyjíždělo. Jak jsem psal, když už jedu, je to v pohodě, ale manipulace s motorkou při nulových nebo malých rychlostech je pro mě obtížnější. Ostatně, i s kolem doma mívám většinou karamboly a pády právě v takových situacích. Pravá noha zkrátka po mrtvici není dobrou oporou. Naštěstí byl Vietnamec dohlížející na parkování vstřícný a když viděl berlu, nechal mě mašinu zaparkovat venku na velkém prostranství.

Před areálem jsem si chtěl dát kafe a restauratér se automaticky hnal k zápaďáckému kávovaru. Zarazil jsem ho, protože „zápaďácké“ kafe do papírového kelímku si můžu dát doma kdekoli, a trval jsem na „vietnamese coffee“. Máma ho neměla moc ráda, protože se nejdřív musí počkat, než káva prokape lógrem, ale když si dávám kafčo, nikam nespěchám a můžu si na něj deset minut počkat… Pod stolky nám pobíhaly slepice a kuřata, prostě Asie, jak říká Mimík, „Asie je jedna velká drůbežárna“.

Místy mrholilo, ale vápencové štíty kolem Tam Coc tonuly v mlze, což na focení taky ujde. Zastavil jsem u přístaviště loděk, ale za projížďku chtěli dvě kila a taky se mi v té kose nechtělo jen staticky sedět, tak jsem se vydal podél říčky pěšky a byl jsem odměněn pěknými výhledy na vápencové štíty, které bych z loďky tak dobře nevyfotil.

Bylo opravdu vlezle, takže jsem ten den vrátil motorku dřív a šel si dát horkou sprchu.

Další dva dny jsem pak převážně seděl na pokoji a pracoval, a protože dřevěná vnější stěna pokoje moc netěsní a mezi prkny táhne, začínala už být ke konci zima i uvnitř a seděl jsem nabalený ve všem, co mám s sebou. Čehož moc není: trika, dvě tenké mikiny a větrovka ze Sapa z loňska.

Nastal čas rozhodnout, kam se pohnu dál. Původně jsem měl v plánu podhůří úžasných hor v Ha Giang – Bac Son, ale předpověď počasí nebyla moc optimistická, tak jsem se rozhodl dojet jen na půl cesty, do Lang Son, resp. hraničního městečka Dong Dang. Netuším, co mě tam čeká, ale jedu vlakem (skoro šest hodin na „hard seat“), chci koukat z okna a vytipovat místa, kde je to pěkné a kde bych mohl cestou zpět vysednout, kdyby se mi v Dong Dang nelíbilo. Rád vyrážím tam, kam turisti moc nejezdí. Zážitky jsou pak zajímavější a autentičtější, nejsou-li na vás připraveni a dorozumívat se musíte „ruce nohy google“.

 

26.2.

Poslední den v Tam Coc. Skočit na dobré jídlo do oblíbené rodinné restaurace (v Asii jsou vlastně „rodinné“ skoro všechny), podívat se do areálu starých budov ve vsi, který jsem objevil loni, pracovat, vegetit, plánovat a loučit se s Tam Coc.

Ještě musím opravit, co jsem napsal o vietnamské kuchyni. Když se to umí, tak je to dobré. V Tam Coc jsem brzy začal chodit do stejné restaurace, jako když jsem tu byl minule. Jsou tu zkrátka nejlepší. Právě jsem dojedl kuřecí na citronové trávě a chilli, do které jsem si poručil ještě cibuli, a bylo to výborné, jako to pamatuju z minula. Vybral jsem talíř do posledního zrnka rýže. Hůlkama. Kdo to někdy zkoušel, potvrdí mi, že to není samozřejmost. Musí vám to fakt chutnat 🙂

Příští rok (a možná i ten další) Vietnam vynechám, jsem ho na čas nabažen. V plánu mám Filipíny a závěr možná v Thajsku, seženu-li letenky levně. V dostatečném předstihu by to neměl být problém. Ale plány jsou od toho, aby se měnily, takže uvidíme.

Zítra v sedm ráno autobusem do Hanoie, přespat a pozítří ráno vlak na východ. Má se oteplovat, i když nebude úplně slunečno a občas možná trochu sprchne, ale za týden a něco už se budu koupat v potu v thajské „prádelně“ a prohřívat si kosti do zásoby. Přelet mám k narozeninám – vyšlo to zrovna na 7.3.

 

 

Buddha-inv

Buddha-inv

Komentáře

Přidat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *