Bangkok, Hanoi a cesta do díry jménem Co To island

thajská měna: Baht

1 THB = cca 0,72 Kč

vietnamská měna: Dong

1 000 VND = cca 1 Kč 🙂


9.2., Praha

Co je to za blbou tradici, že cesta do Asie musí vždycky začínat nějakým průšvihem?

Přežil jsem ledovku, přežil jsem zimní rozlučkový vandr na Roverky s dvojím spaním v minus deseti, a pak mě dva dny před odletem chytila taková bolest kyčle, že jsem i z pokoje do pokoje chodil o berli a poslední dny před odletem jsem přežil jen díky Ibalginu. A to růžové sajrajty téměř nepolykám. Nechávám si je na chvíle opravdové bolesti, protože si říkám, že když něco dokáže potlačit i bolest zubů, musí to být obzvlášť silný dryják – a s těmi opatrně.

Zřejmě i díky tomu oblbováky na artrózu zabraly a v den odletu jsem byl schopen chodit.

Kdoví, jak na to jednou budu vzpomínat – prudká bolest mě totiž donutila trochu hledat a díky tomu jsem objevil kanadský Celadrin, který si všichni uživatelé v diskusích velice chválí. Údajně dokáže kloubní chrupavku i částečně obnovit, jen musím ještě vymyslet, jak to ověřit. Rentgen před a rentgen po nějaké době by mohl být dostatečný.

Má první sólová cesta do Asie právě začíná. Bude to jiné. Na jednu stranu budu mít dražší ubytování a případné taxíky. A pěšky se centrem měst s báglem, berlou a artrózou, abych ušetřil stovku, fakt tahat nebudu. A většina pokojů je pro dva a pochybuju, že cenu pokaždé vydělí dvěma a pronajmou mi pokoj nebo bungalov za polovinu. I když přesto doufám, že párkrát se to stane. Berla má i své výhody – a to je ta druhá strana.

Lokální kuchařky mají mnohem častěji tendence si „osamělého vlka“ osvojit a občas se v Thajsku některý kolemjedoucí na mašině zastaví a zeptá se, zda nechci kousek svézt. Loni se nám to stalo na Phanganu hned třikrát, ale to jsme šli ve dvou a já nechtěl trhat partu. Tentokrát si rád dám říct.

Abyste měli představu, jak levné to celé může být, budu uvádět ceny.

Začnu letenkami – s cca osmiměsíčním předstihem jsem ZPÁTEČNÍ letenku do Bangkoku pořídil za necelých 13 000 Kč. Letenku z Bangkoku do Hanoie, opět zpáteční, pak za cca 5 500 Kč a dalších 1 500 mě pak stálo přebukování, když let posunuli a nestíhal bych tak přestup.

Doufám, že kombinace Celadrinu, Ibalginu a bangkokské „zdravotní prádelny“ (= horkého a vlhkého podnebí) zařídí, že až budu pozítří přelétat do Hanoje, budu běhat jako junák. Ještě včera jsem si spíš představoval, jak trávím prvních deset dní na prášcích v Hanoji, neschopen se s batohem přesunout na ostrov Co To, kam mám namířeno nejdřív. Teď už mi otrnulo a doufám, že budu moci nejen dodržet svůj plán, ale že se dokážu i vyšplhat do patra a nemuset tak připlácet za přízemní pokoj nebo hotel s výtahem.

11.2., Bangkok:

Už jsem vynechal Ibalgin. Vzal jsem si ho naposled v Praze, před výstupem, jak jsem to původně plánoval, už nebyl potřeba. Ani po osmi hodinách sezení v dost těsném letadle. Celadrin budu brát celou dobu, přece ho nepřitáhnu zpět, tím pádem bude ale hodnocení subjektivní – rentgen jsem nestihl. Všechno se to seběhlo moc rychle.

Všechno je tu tak, jak jsme to tu loňské jaro opustili. Dokonce mě už někteří místní prodejci poznávají. Jediné, co přibylo, jsou tryzny za pana krále. Když někdo vládne osvíceně čtyři generace, je rok smutnění dost pochopitelný. Thajci chodí ve smutečních barvách – černé a bílé. I já jsem si za tím účelem vzal bílé triko.

Zálohovací harddisk na fotky, kde jsem měl všechna data, která jsem s sebou potřeboval, nepřežil první bangkokské spuštění. Nevím, zda na něj byla moc vlhkost, teplota nebo obojí, nebo jsem ho někde trochu víc ťukl, ale naposled fungoval na letišti v Kijevě. Amen. Jsem bez dat. Celkem průšvih.

Intermezzo: Proč to vlastně dělám?

Tak předně, v průběhu roku jsem makal od rána do večera. Nemyslím tak, jako chodíte do práce. Myslím často opravdu od brzkého rána do pozdního večera. Jasně, baví mě to. Jasně, je to pestrá a zajímavá práce a dělám to pro sebe. Ale vím, že je potřeba někdy dobít baterky – a pro mě je tou dobíječkou Asie.

Mám rád zdejší lidi – usměvavé a převážně poctivé.

Je to též útěk do bezpečí. Narazili nebo zlomili jste si někdy něco na náledí? Tak si představte po něm chodit nejistí s berlou nebo holí…

V průběhu roku si moc nezafotím, rozhodně ve srovnání s dobou před mrtvicí. Tady to je doslova fotoráj… Krásná příroda, zajímavý lidi, exotický kulisy a ty všudypřítomný Vietnamský kónický klobouky… Paráda 🙂

Je to levný. Vsadím se, že při čtrnáctidenní dovolený ve Francii nebo Anglii utratíte stejně, jako já za 2 měsíce v Asii. Nemusím ani přestat pracovat, jenom trochu zvolním. Nedělám osm knížek najednou, ale dvě nebo tři.

Ze všeho nejvíc si potřebuju vyčistit hlavu. Myslet na něco jiného, muset se vypořádat s výzvami a nečekanými situacemi, poradit si v krizích, podívat se na věci z nadhledu, a to všechno má ozdravný účinek. Hlavně na můj mozek. Přitom si naplánuju co chci do konce roku dokázat, v práci i soukromí. Prostě restart.

12.2. Hanoi

Bylo už pozdě, když jsem konečně dorazil k jezeru Hoan Kiem, navíc byla v okolí jezera nějaká slavnost a uzavřená doprava, takže jsem poslední kilák šel pěšky, a tak jsem jako první vyzkoušel hostel u katedrály, kde jsme spali minule. Single room za 320 000 VND nebylo zrovna to, s čím jsem počítal, ale představa, že v osm večer obcházím s báglem všechny levné hostely v centru a sháním něco o stovku levnějšího, pak to neseženu a stejně se vrátím, byla dost nepříjemná, takže jsem nad stovkou mávl rukou.

Hodil jsem věci na pelest, vybalil foťák a vyrazil na obhlídku slavnosti. Někde hráli muzikanti na tradiční, ale elektrifikované nástroje, jinde předváděli mladí kluci žonglování s fotbalovým míčem a kolem nich stál vždy kroužek tak sta lidí. Mezitím chodily prodavačky s gigantickými pugéty kýčovitých nafukovacích balonků ve tvaru srdcí a jezdily děti na malých elektrických vozítcích. A všudě děsná spousta lidí, i když loňské oslavě nového lunárního roku Tét to konkurovat nemohlo.

Dal jsem si jedno pivo před katedrálou a zakecal se přitom s partou frantíků, druhé u jezera Hoan Kiem, kde si ke mně přisedli mladí Vietnamci a fotili si se mnou selfie (ale anglicky uměli jen „helou“, tož jsme moc nepokecali) a uzavřel jsem to vietnamským kafem s kondenzovaným mlékem a večerní prací na hostelu.

Spát v levném Hanojském hostelu je asi jako… Pomůžu si trochu absurdním přirovnáním k něčemu, co neexistuje, ale získáte tím aspoň trochu dojem, jaké to je. Představte si typický panelák, kde jsou tenké stěny. A teď si představte, že by ho stavěli středověcí Japonci, takže stěny by byly z papíru. A pak si představte, že v bytech kolem vás, v každém něco jiného: 1) běží televize (tři – v jedné fotbal, v druhé telenovela a v třetí zábavný pořad se smějícími se diváky), 2) mixér, 3) žvatlají děti, 4) mluví lidé jeden přes druhého při neřízené diskusi, 5) v recepci se majitel dohaduje se zákazníkem, 6) ještě k tomu kolem jezdí jedna motorka za druhou, a 7) vedle papírového paneláku stojí (ta proklatá!) katedrála, z níž bijí zvony. To celé do půlnoci, v průběhu noci pak jen zvony střídané semtam motorkou, a od šesti ráno opět všechno najednou. Nic nemůže být výstižnějšího, než název jedné máminy knihy – „Je to hustý“.

Obzvlášť, když se mi večer podařilo napojit na domácí počítač a ve snaze získat všechno potřebné k práci, co jsem měl na nyní už zesnulém harddisku, a spát jsem šel až v půl páté. No, spát – usnout mi moc nešlo ještě asi další dvě hodiny. Stáhnout šest giga přes wifinu, to není prča. No dobrá, dobrá. Nejsem žádná slečinka. Ale je to fakt hustý ráno…

Musím z Hanoie pryč. Bydlet v pokoji za 320 000 VND za noc je celkem drahá sranda. Že je v Čechách cena tři stovky za noc nejnižší? No a co? Do Vietnamu jezdím i proto, že to má být levné, nejsem žádný Němec nebo Amík.

Rád bych spal za cenu 5-8 dolarů za noc, jak je to možné v „ňángíčcích“ (NHÁ NGHÍ = síť levných vietnamských ubytování pro místní) mimo Hanoi, a ne za 15 USD. I když, možná jsem zpovykaný tím, že pronajmout pokoj pro tři lidi, jako jsme to zatím vždy dělali, a rozpočítat ho na hlavu, bylo vždycky levné.

Takže úkoly na dnešek jsou jasné: koupit vietnamskou SIMku a zkusit na ni přesměrovat své české číslo, zajít si na oběd do krysí restaurace a sehnat USB nabíječku (pořád nechápu, kam zmizela, vždyť si pamatuju, že jsem ji balil??) na mobil, která se dá zastrčit do mého rozbočovače a zjistit podmínky přesunu na ostrov Co To v zátoce Bai Tu Long – spadá prý do vojenské oblasti a k návštěvě je potřeba povolení od úřadů, alespoň pro cizince – a zítra ráno vypadnout z Hanoie.

13.2. Hanoi

Vyrazil jsem shánět, co potřebuju.

Jak tak lítám po centru Hanoje, vidím u přechodu stát párek starých Japonců.  Z domova jsou asi zvyklí, že auta zastaví a pustí je. Atady si auta i motorky pořád jedou, a tak Japonci stojí a čekají. Jenže bylo jasné, že než se dočkají, umřou sešlostí věkem. Zželelo se mi jich. Přijdu k nim a říkám – Tady nikdy nezastaví, to byste čekali navždy. Pojďte se mnou, – a převedl jsem je na druhou stranu.

SIMka byla za 50, to jsem hledal. A ještě k tomu si mě vyhlídl pouliční prodejce cetek a něco mi strkal, a najednou koukám, že mezi nimi má křesadlo ve tvaru nábojnice. co mi zabavili loni na vietnamském letišti. Vzal jsem ho. Tohle chci poslat do Evropy, ukazuju ho na poště. Kolik by to stálo? Chvíli si to prohlíželi a převalovali křesadlo v ruce. Pak ho zvážila a odtušila, že to bude levné. Sto pade, to beru. Najednou se poštovní úřednice zatvářila omluvně. Neakceptujeme, a podává mi ho zpátky. Samozřejmě to zabalím, pochopil jsem. Cestou zpět jsem sehnal krabice – a není to jako u nás, že zajdete do papírnictví a nakoupíte si včetně izolepy všechno, co potřebujete. Musíte improvizovat. Tam krabičku, jinde větší, izolepa chtěla trochu diplomacie, aby mě nic nestála.

Zabalil jsem křesadlo do krabičky a tu dal do asi desetkrát tak velké, aby se to neztratilo, a nesu to zpátky na poštu. Mezitím uběhly asi dvě hodiny, kdy jsem po zabalení doma psal. To bude drahé, povídá úřednice a hodila to na váhu. O tolik to snad nemohlo ztěžknout, když jsem dal kusy kovu do lepenkové krabice, ne? Prý přes půl kila. Pět set, načmárala na papír. Cože? Tak to ne, vrtím hlavou. Vyndala menší poštovní krabici. Tak to přebalíme. Prý zadarmo. No tak jo. Těžce se loučím s lepenkovou krabicí, její sehnání dalo takovou práci, že jsem si k ní vytvořil citovej vztah. Prý co je uvnitř. Že by si nepamatovala faranga s berlou, kterej jí možná jako první v životě dal vážit nábojnici a byl tam před dvěma hodinama?? Kolik takovejch jí tam denně chodí?

No dobrá. Otevírám velkou krabici a vyndávám malou se zabalenými součástkami. Rozbaluje je, převaluje v ruce a chvíli se vietnamsky domlouvá se svou kolegyní, nebo možná šéfkou. Pak mi krabičku vrací, že ji nemůžou vzít. Zase to „not acceptable“. Jak to? Vždyť je to suvenýr, nemůže to vybuchnout ani začít hořet. Ne. Nevezmou mi to.

Kráčím po ulici a přemýšlím o tom, jak mě občas dokážou pěkně štvát. Pak se utěšuju. Jazyková bariéra. A komunisti u moci. Kdovíco mají za regule. A stejně, pošlu to z jakélkoli pošty, když to zabalím a nebudou vědět, co je uvnitř, musí to jít, koneckonců mi loni to poradili přímo na tom letišti ti samí, co mi křesadlo zabavili. Druhý den jsem si došel pro tu krabici, do které mi to nabízela přebalit, ale u nich jsem to poslat radši už nezkoušel. Nervy mám jen jedny.

Sehnal jsem všechno co jsem potřeboval a vyřizuju na pokoji poštu, když se za těmi papírovými stěnami strhla hádka mezi Vietnamci. Celkem zážitek. Když někdo vietnamsky na někoho řve, zní to děsně agresivně. Narozdíl od Thajců, kteří nikdy nedávají najevo jakékoli negativní emoce a extrémem u nich je, že vás začnou ignorovat, Vietnamci umí být vyloženě vzteklí a agresivní, jak se přesvědčila i máma u loňské anabáze se scukem na odjezd spacím autobusem do Lao Cai (link). I když to nedělají často, jsou momenty, kdy vyjedou a pak jsou mimořádně hnusní a nepříjemní. Vsadil bych se, že to byl pan majitel hostelu s nějakou zaměstankyní (což jsou často rodinní příslušníci a přátelé) nebo sestrou, se kterou hotel vedou.

Odpoledne jsem se vypravil hledat krysí restauraci. Proč?

V r. 2008, při naší první cestě do Vietnamu, jsme se v Dalatu seznámili s českými kluky, kteří ve Vietnamu projektovali malé vodní elektrárny, a jeden z nich nás večer pozval na krysy. Bylo to nejlepší maso, jaké jsem kdy jedl, druhá v pořadí je příbuzná nutrie.

Chtěl jsem si to letos zopakovat, tak jsem na Fiverr.com našel vietnamského kluka, který nabízel tour po vietnamských restauracích, a zaúkoloval jsem ho, aby mi našel dvě restaurace, kde mají v menu krysy. Byl sice ze Saigonu, druhé strany Vetnamu, ale měl mnohem větší šance než já, protože mohl pročítat vietnamské stránky. V angličtině jsem nic nenašel.

Chtěl jsem zkusit nejdřív tu bližší. Stopnul jsem si taxík a ukázal řidiči adresu, přefocenou z domácího monitoru mobilem, a vyrazili jsme.

Na mapě to byl fakt kousíček, ale jeli jsme… A jeli… A na navigaci jsme se posouvali hrozně pomalu. To mi došlo, jak je Hanoj obrovská. Ale nechtěl jsem to teď vzdát a podle té navigace a taxametru jsem odhadoval, že do stovky bych se měl za cestu tam vejít. Bylo to asi třikrát víc, než jsem odhadoval a s čím jsem počítal.

Cestou jsem pozoroval okolí, takže pár postřehů:

Když spolu jedou Vietnamci na motorce, spolujezdec se nikdy nedrží. Dokonce ani když jede kluk s holkou nebo dítě s mámou. Holky- spolujezdkyně zase často jezdí „na dámu“, jako na koni. Obě haxny na jednu stranu… Celkem ležérní přístup. Zpět ke hledání krys…

Taxikář mě vyhodil před nějakou restaurací, zkontroloval navigaci a že prý je to ono. A odjel. Vlezu dovnitř a povídám, že chci baštit krysy. Koukali na mě nechápavě. Pochopil jsem proč, když mi ukázal nabídku. Měli tam akorát pití.

Vyrazil jsem dál. Přece to musím najít, když už jsem tady a stálo to skoro stovku? Snažil jsem se ptát místních, ale skoro nikdo neuměl anglicky. To jen Američani si myslí, že když budou mluvit dost pomalu, musí jim přece rozumět. Najednou za mnou zastavil mladý Vietnamec na skútru a základní angličtinou se ptá, co potřebuju. „Hledám krysí restauraci,“ povídám, a ukazuju mu adresu. Že mě tam prý odveze, mám nasednout.

Zkrátím to. Ten sympatickej maník se mnou jezdil asi dvacet minut, než jsme našli tu adresu. Vyptával se místních i policajtů a objel se mnou třikrát ten samý okruh. Našli jsme to. Tedy, spíš on to našel. Já už teď vím, že hledat něco v Hanoji podle adresy je celkem bláhovost. Byla tam půjčovna motorek – a nebyla tam první týden. O krysí restauraci nic nevěděli… Aspoň vím, že první adresa nefunguje. Druhá je od Hoan Kiem dvakrát dál, nevím, jestli to podstoupím. Ale jsem rád, že jsem to zkusil hned ze začátku, aspoň se budu cestou ptát a nebudu spoléhat na získané adresy.

No, když už jsem byl v jiné části Hanoje, říkám si, proč se tu nenajíst? Už byl večer, krysy nebudou… Restaurací tam bylo několik, postávám, koukám, najednou mě do jedné z nich mladý Vietnamec zve. „Phó Gá?“ Kuřecí polívku? Kývá, že jo. sednul jsem si a objednal si pivo. Přinesla mi rovnou tři… Říkám, že chci jen jedno, nakonec pochopila a dvě odnesla. Sedím tak asi pět minut a říkám si – co jim na té polívce tak dlouho trvá? Kouknu na účet, co leží na stole. A vidím – Gá. Žádné Phó. Pojal jsem podezření. Vezmu účet a jdu k ní. Snažím se vysvětlit svou pochybnost. Proč je tam Gá? Já chci Phó Gá. Začínám chápat, když vidím skoro připravený obrovský talíř s masem. Nakrájené kuře. Porce tak pro tři. Tak proto tři piva, na tohle se v jednom nechodí! Nakonec mě pochopila. A škrtla Gá za 200 000. Dopil jsem pivo a šel si chytnout tágo. Najím se někde u jezera. Ještě že jsem se ozval dřív, než to přinesla!

Uprostřed noci mě probudily fyziologické potřeby. Vykonáno, ležím, ale něco mi je strašně divného… Vtom mi to dojde. Je TICHO! Takové ticho, jako znám z domova z tlustých stěn starého činžáku. Takové ticho jsem za tuhle Asii ještě nezažil. Nikdo se nebaví na ulici za stěnou ani v okolních pokojích, dokonce neslyším žádnou motorku! Zázrak! Neumřeli všichni? Že spí není vysvětlení, Hanoi nikdy nespí celá. DUM-DUM-DUM. Zvony z katedrály. No tak jo, zvoník žije. Nebo je automatickej? Každopádně, tohle si užiju. Dlouho to trvat nebude. A skutečně, za tři minuty projela pokojem první motorka. Jasně, že to bylo za stěnou – ale znělo to stejně, jako kdyby tam žádná nebyla. Ok. Jsem pořád ve Vietnamu…

14.2. do Quang Minh

Sakra, já ty zážitky ani nestíhám psát 🙂 Všechno dnes běželo jako po drátkách.

Checkoutnul jsem se z hotelu, a protože jsem na mapách Google viděl, že nádraží My Dinh, ze kterého jezdí autobusy směr Quang Minh, je ještě třikrát dál, než (nebyla) krysí restaurace a taxík by stál pravděpodobně ke třem stovkám, rozhodl jsem se zkusit se tam dostat hromadnou dopravou. U jezera se ptám motorbike taxikáře, který tam jezdí bus. Prý 34ka, ale z druhé strany jezera. Že mě tam vezme za dvacku. Kývl jsem. Sotva mě vyhodil na zastávce, byl tu autobus. Jeli jsme asi půl hodiny a stálo to sedm tisíc 🙂 Sedm kaček, jo!

Vlezu do haly, najdu okénko prodavačů lístků do Quang Minh, prý 100 000. A to mi majitelka hotelu ukazovala minibus za 220 (s klimoškou, kterou nesnáším) a tvrdila, že je o dvacku levnější než local bus. Houbeles.

V autobusu jsem rozložil noťas a za skoro pětihodinovou cestu jsem stihl zpracovat dvě zakázky. Dojížděli jsme kolem půl sedmé, bylo mi jasné, že už žádná loď nepojede a musím to zapíchnout tady.

Cestou skoro všichni vystoupili, až na konečnou nás dojelo jen pár. U autobusu už čekali asi tři taxikáři, z toho dva na motorce. Samozřejmě neuměli ani slovo anglicky, ale „ňángí“ pochopili a motorkář mě do nějakého prý vezme za dvacku. Nejdřív mě dovezl jen za roh k dost nóbl hotelu, ale odmítl jsem a trval na Nhá Nghí. Dovezl mě tam. Na recepci se chvíli dohadovali a odtušil jsem, že řeší to, že nejsem Vietnamec a chci do Nha Nghi, ale prošlo to. Prý 250. No co, je pozdě, nebudu hérečka, vzal jsem to. Hodil jsem věci na pokoj a jak je mým zvykem, vyrazil na obhlídku okolí. Upřímně, chtěl jsem si dát pivo 🙂

Hned před vedlejším domem stály vyrovnané basy prázdných flašek, ale hospodu nevidím. Jen otevřené dveře do nějaké místnosti, kde mejdanovalo asi pět vietnamců. Zahlídli mě, že nakukuju mávají, ať přijdu blíž. Proč ne? „Bia?“ povídám. Chlapík vzal dvě plechovky z plata, co jim leželo na zemi, a nese mi je. „Free,“ strká mi je. Bráním se, klidně zaplatím, ale nerozumí ani slovo a strká mi je. No tak jo. Prej chodící peněženky…

To nám říkal Jenda loni, když jsme se aklimatizovali na Phanganu a chystali se na severní Vietnam: „Všichni známí, co tam byli,“ povídá, „říkali, že si připadali jak chodící peněženky. Každej z nich prý chtěl vytáhnout co nejvíc. Já s tím rozhodně nesouhlasím. Jsou to trubky. Pohybovali se asi po turistických trasách a to dá rozum, že tam je každej naladěnej na dolar.

Já jsem si začal dělat průzkum tři měsíce předem. Kde je nejvíc turistů, jak se odněkud někam dostat levně, se kterými společnostmi cestovat. A mám úplně jiné zkušenosti. Obyčejní Vietnamci jsou skoro všichni přátelští, kdykoli rádi pomůžou. V autobusu na My Dinh mi po nástupu vzali bágl a dotáhli ho dozadu do busu a dokonce zvedli nějakou Vietnamku ze židle, abych si mohl sednout. Berla má své výhody.

No, abych se vrátil k té rodince z domu vedle „mého“ Nhá Nghí v Quang Ninh – nacpali mi ještě další dvě plechovky piva poté, co jsem se zakecal s jedinou z nich, co uměla pár slov anglicky. No a pár desítek metrů od nich, protože na spaní bylo brzo, jsem našel hospodu 🙂 kde to celé sepisuju.

Všichni se diví, že brázdím Vietnam sám o berli s těžkým báglem a i to mi otvírá dveře. Popravdě, čekal jsem to a těšil jsem se, že to tak bude. A je.

Popíjím pivo v místě, kde možná ještě žádný „farang“ nikdy neseděl a je mi dobře. Všechno klape, a když si najdu dost času na práci, ani nebude vadit, že to prostě v singlu stojí o pár korun víc…

15.2. Cesta na Co To

Ráno jsem posnídal ve včerejší večerní hospodě. Anglicky neuměli, menu bylo vietnamsky, ale u jedné položky byl mrňavý obrázek, na kterém bylo něco, co vypadalo jako rizoto. A hlavně u toho byla cena 40 000 VND, zatímco u ostatních kolem 200 VND. Ty byly zjevně pro víc lidí. Vietnamská kuchyně mě nijak nenadchla, takže na ní mám jediný požadavek – aby v tom nebyl koriandr („rau muj“) a nebylo to prostě hnusné. Což v mém případě zahrnuje i ryby a plody moře. Požadavek to splnilo, skutečně to byla nějaká smažená rýže se zeleninou.

Vylezl jsem na hlavní ulici a asi po pěti minutách ke mně zajel taxík. Mělo mě varovat, že je nějaký víc nóbl, než jsem zvyklý, ale hlavně že má taxametr schovaný v palubní přihrádce. No ale kývl a zapnul ho, a já při mé víře v levné vietnamské taxíky nastoupil. Jeli jsme asi stejně dlouho, jako když jsem v Hanoji hledal krysí restauraci, takže jsem počítal, že to bude do kila. Ale jednak je provoz v Hanoji mnohem pomalejší – taky byly silnice celkem volné – a jednak měl nějakou pekelnou taxu, a při výstupu na mě vybalil 260 000. Vydřiduch. Příště si dám majzla a nenastouopím do taxíku, který nemá viditelný taxametr i taxy.

Další překvapení mě čekalo vzápětí. Že nepotřebuju permit a jen jim dám opsat pas, to jsem věděl. Prošel jsem branou do přístavu a strnul. Na každou loď se tu nasupovalo po asi 25 cm široké lávce, dlouhé asi tři metry! To bych nepřešel ani bez báglu, natož s ním. A už ze mě dostali, že jedu na Co To a ukazují mi na lávku. Vehementně vrtím hlavou. Tohle tedy ne. Dostávám spásný nápad. „Slow boat,“ a ukazuju, že chci cestou fotit. Pochopili, odkývali a poslali mě někam dál po molu.

Konečně jsem po pár minutách našel dřevěnou loďku se starou veslařkou. „Co To?“ ptám se. Odkývala a že prý za kilo. Jak dlouho to bude trvat? ukazuju na hodinky. Prý hodinu. OK. Nastoupil jsem a ona začala plácat vesly. I na voleji jedeme na kanoích třikrát rychleji. Začal jsem pochybovat, na mapě to vypadalo jako celkem lán cesty, touhle rychlostí bychom to jeli minimálně šest hodin… Ale co, už jsme kamsi pluli a odsouhlasil jsem to, nemohl jsem ji teď otočit.

Paní se s ľoďkou motala mezi skalami a výhledy to byly pěkné, což o to. Že by znala zkratku, kterou velké lodě jet nemůžou? Ale stejně, přišlo mi, že Co To je dál, než když jsme jeli loni na Cat Ba, a tam jsme jeli rychlou lodí skoro hodinu.

Měl jsem pravdu. Paní se mnou udělala kolečko. Přesto mi i na závěr potvrdila „Co To“. Zajímalo by mě,  jak to myslela, co se jí honilo hlavou, když mi Co To potvzovala. Jako perličku si na závěr řekla kila dvě. Divil jsem se, že předtím říkala jedno. Tak mi aspoň pade vrátila. No dobrá, za 150 to stálo. Jenže jsem zpátky v Cai Rong a na Co To evidentně jezdí ty lodě, na které nenastoupím kvůli úzkým lávkám.

Stojím na molu a vymýšlím postup. Támhle je jedna dřevěná loď, na kterou by se nastoupit stěží, ale asi dalo. Ale zas podle nápisu nejede na Co To… Ale jsou bok po boku… Už zase se mě ptají, kam jedu. Co To. Ukazujou na lávku. Ne, vrtím hlavou a ukazuju, že vylezu na tu vedle a pak přeskočím (chacha) na tu správnou. Pochopili aspoň to hlavní – že přes lávku mě tam nedostanou. Berou za provazy a přitahují loď až k molu. Tak to jo, to dám! Za chvíli jsem na lodi a míříme na Co To…

Tak, a jsem tu…

Tedy, tentokrát jsem opravdu rád, že jsem to naplánoval jen pro sebe a není tu nikdo se mnou. Nepoděkoval by mi…

Vážení, tohle je ta nejšpinavější a nejrozestavěnější díra, ve které jsem se kdy ocitl. Naprostá hrůza. Chtěl jsem tu zůstat týden… Ani náhodou! Ani pracovat celou dobu zalezlý v pokoji tu nechci!

Na celém ostrově jsem jediná bílá huba. Nikdo tu neumí anglicky, nepočítám-li jednoho maníka, kterému jsem řekl, že má velmi dobrou angličtinu, protože uměl asi 30 slov. To jen z radosti, že aspoň někdo mi trošku rozumí.

Horkotěžko jsem našel polívkárnu. Kuřecí neměli, dal jsem si – asi – vepřovou. Psal jsem, že na vietnamskou kuchyni nemám velké nároky, ale tohle jsem nedojedl. Nevím, jak to maso bylo staré, nevím, kde vzali tu břečku, ve které plavaly nudle, ale to budu radši na suchých bagetách. Pekárnu jsem naštěstí našel taky.

Pláže jsou otřesné, plné odpadků, po hlavní třídě se nedá projít, jak je rozestavěná.

Za noc chtěli tři kila, to jsem odmítl, pak dvěstěpade, nakonec jsem se dostal na dvě kila. Ani za ty to nestojí. Postele tvrdé jak beton, wifina na počítači neběží, i když telefon se připojí. To se mi bohužel už stalo víckrát. Někdy jsem to „profoukl“, někdy ne, nikdy nevím, co zafunguje.

A co je vrchol všeho? Půjčil jsem jim pas k registraci bydlení (to se ve Vietnamu musí) a oni mi ho nechtěli vrátit, že prý až ráno! Má jediná cesta ven z Vietnamu! Pryč, pryč, pryč! Tak jsem ztropil trochu scénu, ne že bych vyskakoval, ale rezolutně jsem vrtěl hlavou, že to ne, a domáhal se vrácení… Nakonec šéfka skočila na policii hned a vyžádala si peníze za noc předem, když mi vrátí pas. Samozřejmě jsem jí to rád hned dal… Uf, pas mám v kapse. Už ho nespustím z očí. Odjebať sa odtialto! Dojedu na pevninu, než se ubytuju, ujistím se, že mi u nich švihá internet, a naplánuju další dny…

Buddha-inv

Buddha-inv

Komentáře

Přidat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *