Kanchanaburi

thajská měna: Baht

1 BHT = cca 0,72 Kč

PŘESKOČIT TEXT NA FOTKY

Buddha-inv

17.-18.1.

Mamča mě doprovodila na letiště, aby vzala zpět zimní bundu a počkala se mnou, než jsem se odbavil. Všechno jsem stíhal s rezervou, a když jsme odlítali z Prahy, měli jsme jen kolem 10 minut zpoždění. Říkal jsem si – 10 minut, do dožene. A když ne, dá se to snést…

Na Šeremenťjevu jsem měli přistávat v 17.55. Místo toho jsme se asi přenesli do děje tajemné Merleho knihy Madrapur, kde letadlo letí… A letí… A letí… Husté mraky a tma kolem způsobují, že světla na křídlech je blikáním osvětluje skoro celá. Není vidět nic – a stále letíme. A letíme… Zapomněl jsem dodat to hlavní. Je 18.40 a za pět minut bychom měli z Moskvy startovat směr Bangkok. To se bude asi dělat blbě, když letíme…

Nikdo nám nic neřekl. I ve vlaku se umí za zpoždění omluvit. Letuška mě ujišťuje, že jim do BKK létají dvě letadla denně a když tohle nestihneme, poletíme dalším… Super. Takže jsem si koupil o něco dražší letenku, abych to měl z krku za 14 hodin, a místo toho to poletím tak dlouho, jako bych si koupil levnější…

Nakonec konečně přistáváme. Vítr honí po letišti sněhové jazyky. Zima jak v Rusku.

Aeroflot nám dal v Moskvě automaticky novou letenku. Nastoupíme do letadla. Čekáme… A čekáme… Prý se uklízí dráha. A taky nám něčím sprchují křídla.

Nakonec se ozval kapitán – prý je už uklizená, ale je před námi 18 letadel na vzlétnutí. Takže zase čekáme… Nakonec jsme přilétli do BKK s asi čtyřhodinovým zpožděním. Hned jdu koupit thajskou SIMku, večer procházka po Soi Rambuttri a Khao San. Půjdu spát dřív a park nechávám na zítřek. Pivo Tiger před sámoškou 7/11 na schodu vedle koše, na klíně noťas. V BKK mi chybí dvě věci – koše na odpadky a důstojné místo k sezení…

Ve dvě ráno slyším skrz „papírové“ stěny hlasitý hovor party lidí. To už asi bude ráno, říkám si, ale pak kouknu na hodinky – 02.00. Klasika. Partička se vrátila z tahu a dělají si mejdan na pokojích, a ještě mají u obou otevřené dveře. Pootevřu ty své a někdo u nich zbystří. Klepu si na čelo a na ruku v univerzálním gestu „jste postižení, nebo co? Jsou dvě ráno!“ a zase zavřu. Kupodivu to stačilo, občas se ještě neudrží a hlasitost zase zvýší, ale jen na chvilku. Div. Většinou to nefunguje, když jsou rozjetí. Je to holt jeden z nejlevnějších hotelů v BKK. Ale nebudu tu dlouho. Přestěhuju se do jednoho z nejlevnějších v Kanchanaburi, Tamarind GuestHouse, mám ho z Prahy předplacený přes Agodu už dva týdny.

 

19.1.

Pochrupuju do dvanácti. Postel je v MyHouse Guest House hrozná, ale chci se s deficitem vypořádat jednorázově a srovnat si biologické hodiny, abych byl fit. Dorazím to Redbullem za 15 Kč, původně se jmenuje „Krating Daeng“ a pochází z Thajska. Jen ho přejmenovali pro použití ve světě a vydělali majlant. Mimochodem, kiwi bylo původně „yang tao“, ale nikdo ve světě mimo Čínu to nechtěl s tímhle názvem žrát. Tak v r. 1959 nastoupili marketéři, přejmenovali to a najednou to bylo dobré… 🙂

V mé oblíbené restauraci začal zase vařit původní kuchař, možná k tomu svou malinkou troškou přispělo i to, že jsem se ho loni vyčítavě ptal poté, co jsem nechal většinu jídla, proč už nevaří, a pak jsem už do konce pobytu nepřišel. Ať tak či tak, mám zas kam chodit. Proti mému hotelu to sekají jak Baťa cvičky, protože mají pořád plno a nemusí se snažit. Má výkrmna je až za rohem a je tu vždycky místo, takže musí víc dbát, aby měli hosty.

Dnes bude pracovně aklimatizační den…

Jak dokáže úplná maličkost potěšit… V MyHouse je v pokoji sezení na posteli bez opěradla. Dá se internetovat i dole v restauraci, ale tam měli nízké sezení taktéž bez opření, tedy alespoň v jediném místě, kde se v ní lze připojit do elektriky (ostatní zásuvky nefungují). Změnili ale postavení stolů a u zásuvky je teď i stůl s normální židlí, takže tu vydržím déle a neničím si záda. Super! A je tu příjemněji, stín a mírný průvan od čtyř stropních větráků.

A aby toho nebylo málo, objevila se na „balkóně“ na mém patře (ve skutečnosti je to půl metru široká betonová nástavba a k balkónování tutově sloužit neměla) plastovou židli s opěrátkem, kterou jsem ihned zabavil, protože jsem zřejmě jediný farang, co tu pracuje, a ostatní ji používají max. na cigáro. Čímž jsem si vytvořil jakous takous pracovnu i v pokoji.

Pro ty, co se diví – nejsem na dovolené, ale v práci. Nemám rád zimu a krátké dny, tak v zimě prchám pracovat odjinud. Tříměsíční dovolenou bych si ale skutečně dovolit nemohl, jen doma mi každý měsíc odchází 11 000 Kč na pojištění a nájem… A k tomu není zdejší pobyt úplně zadarmo.

No… A v tomhle místě jsem přestal mít čas psát a psal si jen poznámky, abych nezapomněl. Takže dál už budou jen střípky…

#1

Na Thajsku se mi hrozně líbí vstřícnost místních – a mění se tu i někteří farangové (=všichni nethajci). Spousta lidí mi nabízí pomoc, když vidí, že mám berlu. Ne že bych ji potřeboval, většinou odmítám, ale je to příjemné. Na letišti mě automaticky volají a posílají na „fast track“ pro maminky s dětmi, staré a invalidy, což znamená urychlení na imigračním třeba i o půl hodiny, ukazují mi automaticky cestu k výtahu, i když jsou tam eskalátory a vůbec jsou všichni přehnaně ohleduplní. Toho se v Čechách nikdy nedočkám…

#2

Kanchanaburi je super. Sice plné farangů, ale jinak… Ráno a večer příjemnej vánek od řeky Kwai a chlad. Pracovna s výhledem na řeku, kolem kopce. A hned jsem našel dobrou restauraci. Odchytila si mě May – „Madam Spicy“, zhruba třicetiletá holka – hned při příchodu, ještě s báglem: „Helóóóu, mistrrr, wilkááám…!“ No, mám hlad, proč ne, zkusím to. Uvařila mi – a už jsem až do konce pobytu jinam nešel 🙂

#3

Konečně mám zaklínadlo na „sakra pálivý“: phet thai (=pálivé jako pro Thajce). Funguje to. May se na mě zkoumavě podívala, ujistila se, že dobře rozuměla, a přinesla mi pad ki mau kompletně červený od čerstvého chilli. Pak se posadila opodál a bedlivě sledovala, jak to snáším. Když viděla, že to baštím jakoby nic, uklidnila se a odešla obsluhovat za bar. Ale když odnášela talíř, radši se ujistila. „Aroy mak mak“, moc dobrý, povídám. „Bylo to dost ostrý?“ „Snesl bych i trochu víc.“ To jsem jí dostal.

Druhej den sednu a znovu objednávám pad ki mau, phet thai. Přinesla mi to. Ochutnal jsem – a zmrtvěla mi čelist… Ne, to je novej můstek, dobrý 🙂 Fakt dobrý. May nechápala. „Dala jsem jich tam 15!“ „Super, akorát!“ libuju si.

Měla by ochutnat, co baští kamarád Hafran. Jen jsem u něj doma na stole posunul lahvičku chilli sosu, olízl si prsty – a málem mi uhořel jazyk…

#4

Pokud máte rádi chilli nebo si balíte tabák, buďte v Asii ostražití. Větráky jsou všude – a neustále se otáčí. Čímž vniká na vašem místě cyklus bezvětří – vítr – bezvětří -vítr. Když vám větrák sfoukne nedobalený tabák z papírku, není to žádná tragedie. Ale sypete-li si chilli do jídla a „fókne“ vám to prach na permanentně zpocené tělo, zřejmě ho budete cítit na kůži až do večera 🙂

#5

Na dva dny jsem si půjčil mašinu, Hondu Click, takovýho malýho skútra, že si objedu okolí. První den dobrý. To se mi na Asii taky líbí, že to tady jezdí na benál a ne na řidičák. Jinde než v Asii mi ho nepůjčí, tady totiž řídí kluci od deseti let a nikoho ani nenapadne, že by starej dědek jako já (ve srovnání, samozřejmě 🙂 byl neřidič. Aspoň nemám problém s tím, že se tu jezdí vlevo, jednak to je občas v jejich podání relativní a jednak prostě jedu tam, co ostatní.

Položil jsem ji až druhý den 🙂 Ještě nikdy jsem neboural, vždycky ji neudržím jen při manipulaci v klidu, v 90% při otáčení. Jeden malej škrábanec na laku, ani si ho nevšimli… Ale byl jsem šťastnej, když jsem ji po dvou dnech v pořádku vracel. Ručit pasem a do plné výše škody není úplná sranda…

#6

Čekal bych u Thajců hudební sluch kvůli řeči, ta je totiž tonální a stejné slovo, zazpíváte-li ho jinou intonací, znamená něco úplně jiného. Ale u Mostu přes řeku Kwai jsem pochopil, že to zjevně nemá souvislost.

Každý den tam hraje na kytaru jiné děvče s cedulkou, že vydělává na školné, o čemž bych pochyboval, neb školství je v Thajsku zdarma. Hrály? Špatný výraz. Bušily všechny jako slepé do vrat do kytary, kterou nikdo nenaladil tak 30 let, a do toho vydávaly zvuky jak indonéský muezzin (tzn. otřesné)…

#7

Thajsko musí mít děsnou spoustu odpadkářů. Téměř nikde nejsou koše, odpadky se často hází na zem. Půjdete-li ale v pět ráno třeba na vlak, všude se to jen hemží košťaty a velkými vozíky na odpadky. Každé ráno se prostě uklidí a jede nanovo… Kdo je asi všechny platí? Vláda? To by musel být slušný podíl na mandatorních výdajích. Thajsko je obrovské…

#8

Když vidí tuktukář či taxikář potenciálního zákazníka, každému se nabízí. V Čechách a Evropě, dáte-li najevo, že nemáte zájem, ztratí zájem i on a pokud vůbec poradí, tak skoro otráveně a neochotně, a možná nepříliš dobře. Když dáte v Asii najevo, že nejste jeho „cílovka“ (s oblibou používám úsměv a větu „tuk-tuk = no pictures, walking = many pictures!“ a ukážu na foťák), dotyčný se s vámi dá často do řeči a zjišťuje, jak může aspoň poradit. A většinou poradí dobře – třeba jaký autobus vzít nebo kde je zastávka. Zdánlivě drobný, ale jeden z těch rozdílů, proč mám JV Asii tak rád…

#9

„Čulibrci“, tzn. ti, co mi lezou do záběru v nevhodnou chvíli, jsou všude. A když fotím, vadí mi všude stejně. Rozdíl je, že když mě pak thajský čulibrk míjí, zářivě se usměje – a má frustrace je rázem pryč, i když mi předtím panáčkoval před „sklem“ a fotil přihlouplá selfíčka na mobil pět minut… Prostě se na ně nedá zlobit, když jsou tak příjemní.

A to je konec střípků z Kanchanaburi a Thajska. Hurá na Srí Lanku!

Buddha-inv

Buddha-inv

 

Komentáře

Přidat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.